HONZÍKOVI CESTY
8h - Budíček."Joj takhle brzy vstávat, časové rekordy v hygieně a oblékání lámat"
Toť Honzíkův pozdní budík. Někdy bych raději byla batole a cumlala dudlík.
8.45 h Musíme vyrazit směrem nádraží, ovšem mé nožičky tak rychle nebězí.
Však úspěšně zakoupená jízdenka do nebe, i svačina, kterou pod tlakem rveme do sebe.
Už sedíme ve vláčku, babky turistky s náma.Tak tahle cesta určitě nebude vůbec marná.
Mladá Boleslav je nám při cígu hostilem. Průvodčí s humorem dává nám varovný signál.
Já i Honzík jsme zákona kazitelem, ale byla hodná a nedělala bengál.
Honzíkův jazyk po pivu už touží. Nad Bakovem jeho nos již krouží.
Pivečko, držťková s hoskou, my nemusíme bojovat s tloušťkou.
Polka tam v lokále vyhrává z televize. Zde pomíjí má moderní vize.
Už blíží se odjezd lokálního vlaku, směrem po kolejích na Březinu.
Tam Honzík zkontroluje místlí mapu, Alei tak se může stát, že lehce zkončíme v trapu.
Teď pěškobus a orientační smysl nás řídí. Honzíkovi věřím, snad neskončíme v řiti.
Již první omyl nastal, spletli jsme si cestu. A tak místo do skal, jdeme někam k lesu.
Už šiškami s listím se brouzdáme, jejich množstvím a krásou se chvástáme.
A hle, dvě objímající ženy, jdou naproti nám. Ne, lesbičky v lese není klam.
Ted vedu rozhovor s mužem vedle mě jdoucí, Honzík je jak snílek na mráčku ploucí.
Manželský svazek tu téměř se mnou uzavírá. Své hormony na uzdě asi jen tak neuhlídá.
Jako pomsta na mé feministické prupovídky, žene mě teď strmou strání na vyhlídky.
Listí klouže, klacky se pod nohy pletou. Honzíkovi prdy, mám strach, mě dolů smetou.
Už mi téměř dochází dech, tedy tady by jeden zdech.
Už blížíme se k udajnému vrcholku, však další omyl nastane, ztratila se cesta.
Najednou mužem ponížená žena povstala a hlesla.
"Vím, kde ta cesta je" a to si na pochodující mapu nehraje.
A tak stoupáme dál, trochu jsem se výšky bála.Ale nakonec, jsem se dočkala a za překonání přišla i chvála.
Teď pohoda, relax cestičkou do hospůdky, tam ovšem nastanou další nepohůdky.
Zdržují nás od pití, jídla i placení. Asi tu navždy zůstanem ztracení.
Teď ukáže se Honzíkův cholerismus a to když, to je horší než komunismus.
Tak cigarkem snažím se ho uklidnit, a když se to nepovede, tak klackem ho znehybnit.
Ne dělám si srandu, za chvíli to rozdýchal a spokojeně na Drábské světničky kráčíme dál.
Fotodokumentace byla provedena a já naštěstí ze skály nesvržena